Pastýřský list na prahu Vánoc a Svatého roku 2025

Milí přátelé, sestry, bratři, jáhni a kněží,

stojíme na prahu vánočních svátků a současně na prahu Svatého roku, Jubilea 2025. 

Svaté roky mají hlubokou souvislost s dobou, kterou nyní prožíváme, totiž s Adventem a Vánocemi, protože jubilea se vztahují vždy k tajemství Kristova Vtělení. Za pár dní si tedy budeme – navzdory všem nepřesnostem a nejistotám ve výpočtech kalendáře – připomínat 2025 let od narození našeho Pána. Nejen v pohodě svých domovů, ale i ve společenství církve. Poté co papež František otevře o vánoční noci svatou bránu v bazilice sv. Petra v Římě, budou diecéze na celém světě se svými biskupy slavit zahájení Svatého roku ve svých katedrálách v neděli 29. prosince. V naší katedrále to bude v 16 hodin a já se velmi těším, že se na této slavnosti setkáme.

To, že se v Ježíši Kristu Slovo stalo Tělem, změnilo naprosto běh světa. V mnoha jazycích se dělí historie na dobu před Kristem a po Kristu. Je tomu tak i u nás, i když se během doby totality začalo používat spíše označení před naším letopočtem a našeho letopočtu. Jenže proč by se měnil letopočet? Protože se stalo něco tak zásadního, že to zcela „vynulovalo tachometr dějin“. A to je právě to, co si připomínáme a slavíme o Vánocích. V Ježíši Kristu, v malém Dítěti, se k nám jednou provždy sklonil Bůh a zůstal s námi. První Advent se naplnil. Jak se modlíme v Zachariášově kantiku: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid.“ (Lk 1,68) Znamená to ovšem, že Bůh přišel jen na návštěvu, něco s námi zažil, ale pak se zvedl a zase odešel? Nikoli. Jeho příchod je sice historicky ukončen Ježíšovým nanebevstoupením, ale ve skutečnosti platí to, co se zpívá v mé oblíbené vánoční písni Adeste, fideles: „Bůh s námi je spřízněn, lidský úděl sdílí…“ (JK 219, 4. sloka) A tento úděl sdílí jednou provždy. V Kristově příchodu se ukázala jeho věrnost a naplnění slibů, jak zpívá Panna Maria v Magnificat: „Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“ (Lk 1,54-55)

Co to konkrétně znamená pro náš život? Znamená to, že v našem životě neexistuje situace, která by postrádala naději, tedy která by byla beznadějná. Říká se, že naděje umírá poslední, ale díky Kristově příchodu a tomu všemu, co pro nás udělal: narození, učení, utrpení, kříži, hrobu a slavnému zmrtvýchvstání, je tato křesťanská naděje nesmrtelná.

A to je třeba si připomínat, slavit a žít. Proto také papež František „zasvětil“ právě začínající Svatý rok naději. Bula, tedy listina, kterou rok vyhlašuje, se jmenuje „Naděje neklame“. A o naději vypráví. Když Svatý otec mluví o znameních doby, tedy o tom, co naši dobu charakterizuje, mluví o znameních naděje, která naplní naše touhy po pokoji, po životě, po štěstí. Zdůrazňuje, že naději potřebují uvěznění, nemocní, ti, co nemají domov, a zvláště pak mladí lidé, kteří bez naděje nemohou žít. 

My křesťané máme být znamením naděje, protože Kristus přinesl naději do našich životů. Jak to má vypadat? Má to být naděje na život věčný. Ale ruku na srdce: jsou naše životní plány a perspektivy vyjádřením této naděje, nebo spíše žijeme, jako by dnešní den byl poslední a my jsme museli urvat, co se dá? Má to být současně naděje na život s Bohem, nebo chcete-li na nebe. Ale nežijeme někdy tak, že spíše svému okolí ukazujeme, že Bůh neodpouští, nedává šanci a my to od něj už vlastně ani nečekáme?

Vidíme, že abychom se mohli stát znamením naděje, potřebujeme sami naději zakusit. Jedním z prostředků, kterými se křesťanská naděje posiluje, je odpuštění. Církev nabízí na naše zašmodrchané životy především dva prostředky. Jedním z nich je svátost smíření a druhým jsou odpustky, které mají svůj zvláštní význam právě jako plody jubilejních roků. 

Vím, že slovo odpustky kvůli jejich nesprávnému užívání nebo zneužívání v minulosti nemá dobré jméno. Dnes je tomu ale zcela určitě jinak. Pokusím se to vysvětlit.

Svátost smíření nám zajišťuje, že Bůh maže naše hříchy. (…) Nicméně, jak víme z vlastní zkušenosti, hřích zanechává stopy, má důsledky, a to jak vnější – tedy spáchané zlo – tak vnitřní, protože vyvolává lpění na tvorech a stvořených věcech, které musí být očištěno. V našem lidství přetrvávají zbytky hříchu. A ty je možné odstranit právě odpustky. Svatý papež Pavel VI. napsal, že sám Kristus je naším odpustkem, protože jak odpuštění hříchů, tak odpustky čerpají právě z Kristovy milosti (Bula Spes non confundit, čl. 23).

Kristus, který s námi sdílí náš úděl, tím, že se stal člověkem, se nenarodil jen proto, aby tu s námi pobyl, ale aby nás někam posunul. Aby nám přinesl odpuštění a naději na život věčný. A také, aby nás naučil, že i my máme být těmi, kdo odpouštějí druhým, a tak jim nesou tuto naději.

Již zmiňovaná moje oblíbená vánoční píseň Adeste, fideles pokračuje dále slovy: „Láskou za lásku Pánu odpovíme.“ Ta láska nespočívá jen v tom, že jemu, Kristu, řekneme, že ho máme rádi, ale že budeme prokazovat lásku svým bližním, protože on sám řekl, že „cokoli jsme udělali pro jednoho z nejposlednějších, udělali jsme pro něho.“ (Mt 25,40)

Milí přátelé, litoměřičtí diecézané, ze srdce nám všem přeji, abychom prožili mimořádné Vánoce. Vánoce, kdy najdeme odvahu udělat krok vstříc tomu, abychom přijali od Pána všechna znamení naděje, a tak se sami stali svědky naděje. On se nám zcela odevzdal do rukou jako bezmocné novorozeně, odevzdejme se do rukou i my jemu. Zažijme radost tím, že sami uděláme radost někomu jinému. Věřím, že nás to naplní hlubokým pokojem a současně se tak staneme Kristovými svědky, jak říká apoštol Petr ve svém listu: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje.“ (1 Petr 3,15)

Přeji Vám milostiplné, požehnané a radostné Vánoce!

† Stanislav, biskup